Misionář Zdeněk Čížkovský nebyl podle vlastních slov žádný dobrodruh, běh jeho života ovšem přídomek dramatický jistě snese. Část druhé světové války přečkal v nacistickém lágru a před další - tentokrát komunistickou - internací v roce 1948 musel opustit vlast. Tři roky se toulal po Evropě: živil se jako příležitostný malíř, hrál na piáno po francouzských barech, pomáhal při býčích zápasech ve Španělsku, jezdil s cirkusem, žebral...
Když odjel - za zlatem a diamanty - do Jižní Afriky, ještě netušil, že zde nalezne jiný poklad: hlubokou víru a misijní kněžské působení.
Kniha publicisty Aleše Palána Než krokodýl spolkne stín se zaměřuje zejména na africké působení Zdeňka Čížkovského. Na jihu černého kontinentu strávil 40 let jako člen řádu oblátů. Nejintenzivněji vzpomínal na své působení v buši mezi domorodými Zuly. ("Zulu - to znamená nebeští lidé," připomínal vždy.) Dále působil jako kaplan v černošské nemocnici v Durbanu, věnoval se posrpnovým českým emigrantům a farnosti ve městě Pinetown. Mezi své nejvzácnější prožitky řadí setkání s Matkou Terezou. Do staré vlasti se pater Čížkovský vrátil až na začátku devadesátých let, aby zde - v Kroměříži a Klokotech u Tábora - obnovil působení řádu oblátů.